Zase...

  ,,Bavila se, tančila, smála se...Ale uvnitř kříčela, plakala...Nikdo si ničeho nevšiml.... Nikdo si ničeho nevšiml po celou  tu hnusně dlouhou dobu...Co jiného jí zbývá než rozdávat úsmevy na všechny strany ?"
  ,,Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům."
  ,,Když dívce teče slza po tváři, když padající hvězda nebe ozáří. Když v bezmoci trhá si vlasy, když nejradši by prolomila všechny záterasy. Když ostrý zvuk proletí nebem a bezmocné tělo padá na zem, pak stane se co nemělo se stát a její duše už nemusí lhát..."


  Ach ten den, ó ach ta noc,
Bože, přijď mi na pomoc.
V bezmoci jsem celá 
už mě nečeká nic.
Je to pravda jen 
a není to žádný sen.
Kéž bych mohla utéct
před osudem svým.
Kéž bych mohla říci:
,,Neboj, netrap se tím.
Všechno bude v pořádku,
jen dva dny tomu dej. 
Pak už bude všechno nej."


Tímto tě chci požádat, 
nech mě aspoň žít.
Vždyť se nebudeme hádat,
já na vše přistoupím. 
Jen ještě chvilku bych chtěla,
moc by mi to pomohlo.
Já nejsem ta osoba vřelá,
ale také nejsem zlo...




Ach jo, zase ta nálada. Opět si připadám na nic. zbytečná a úplně bezmocná. Vždyť kdybych tady nebyla, nemohla by teď Helena tátovi vyčítat, že vše řeší penězma. Kdybych tady nebyla, táta by neměl už dva infarkty. Kdybych tady nebyla, bylo by o jednoho člověka méně a tím pádem i o jednu starost méně. Pro koho mám v životě cenu ? těch lidí je opravdu málo. Je to má  máma, která mi dnes řekla, že se jí po mě stýskalo ? Jsou to mé kamarádky, které tu byly v pátek ? Je to má sestřenice, která mě nechtěla pustit domů ? Možná...
  Na světě je přes šest miliard lidí. Když jeden člověk zemře, v podstatě se nic nestane. Za chvíli na něj všichni zapomenou a je vše zase v klidu. Začnou se všemu smát a začnou na něj vzpomínat s úsměvem a nebo vůbec. Myslím, že každý z nás už někdy zažil někoho umřít. Ať to byl kdokoli, určitě ano. Mě umřela maminka, když mi byly asi 2 roky a vůbec si na ni nepamatuji a ani na tatínka, která mě pak dal do dětského domova. Teď svou nevlastní maminku miluji a dala bych za ní život. Bohužel s tátou to tak nemám a nikdy mít nebudu. To už se nikdy nezmění, ale stejně je mám ráda. Dali mi dům, tenis, krásné zážitky. Vždy se na ně mohu spolehnout a to mě naplňuje rodičovskou láskou. Nedokázala bych si ani představit život bez nic. Přes to občas nevím, jestli tu ještě chci být...
  Nemám ponětí, proč toto píšu. Asi se jenom potřebuji vypovídat a říct si, jak jsem tady zbytečná...


                                          Možná můj život je takový, jaký bych chtělo mít hodně lidí. Máme peníze, mám milující rodinu a super bratra. Mám sport který miluji a dělám ho dobře. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mě mají rádi, ale věřte mi...občas je to opravdu na nic. Občas bych byla radši úplně sama a nebo jen z jedním, nebo dvěma lidmi. Třeba teď....potřebuji někoho opravdového...
  ,,Já budu tebou !"
 ,,To bys nechtěla."
 ,,Proč ?"
 ,,Prostě bys to za chvíli ráda vyměnila za nějakého bezdomovce, věř mi !"
 ,,Aha..."




                                                      Jestli jste se to uráčili přečíst, děkuji za pozornost. Jestli ne, nevadí. :) :(