Pocit osamělosti...:'(

Tak jsem se vše naučila a když jsem hrabala v šuplíku, vyhrabala jsem tam starý sešit matiky z Aleje a musela jsem se na něj kouknout ! Vše se mi vrátilo....začala jsem strašně moc vzpomínat a přešlo to až do přemýšlení...

 Nejdříve jsem se usmívala nad tím, jak mi tam bylo dobře. Pak jsem začala nějak plakat a zvrhlo se to v to, že jsem měla pocit strašné osamělosti a musela jsem si lehnout na postel, plakat a přitulit se ke svému velkému méďovi ! :'( :') ♥ Pak jsem mu vše řekla a vyprávěla a pořád jsem plakala....plakala a plakala a vyprávěla, až jsem si všimla, že svírám v obětí plyšáka a na konec jsem mu poděkovala a řekla mu, že je jeden z mála (konkrétně ze dvou) komu bych tohle vše řekla...pak ještě jedné živé osobě, ale ta tu teď neni a má svých starostí dost. Takže v tuto chvíli je vlastně jediný. A tak jsem vše řekla plyšákovi....no jsem normální ? Asi ne, ale neuvěřitelně mi to pomohlo....sice mě teď bolí břicho, hlava a oči, ale pláč jsem teď fakt potřebovala. A ještě to krásné obětí méďi ! ♥ :') Občas člověk potřebuje někoho na vypovídání...nějakou společnost živé, nebo neživé bytosti (zvířete).